Dovolit si být k sobě jemná – Jana King Kochánková

Blog post

Výtvarnice, módní návrhářka a jogínka Jana King Kochánková, známá jako KOKO, začala svou uměleckou kariéru v bohémském stylu. Co ji přinutilo svůj životní styl změnit a objevovat své pravé já? Nechte se inspirovat Janiným příběhem cesty k ženské jemnosti a citlivosti.

Po tom, co jsem vystudovala Akademii výtvarných umění, žila jsem klasický život bohémů. Večírky, vernisáže, hodně alkoholu, málo peněz, složité partnerské vztahy. Až jsem se ocitla na infekčním oddělení v nemocnici Na Homolce, kde jsem nuceně pobyla jeden týden. Byl to pro mě tak otřesný zážitek, že jsem se poprvé v životě začala modlit a slíbila jsem si, že pokud mě pustí z nemocnice zdravou, začnu se sebou něco dělat.

A tak se i stalo, nemoc nevysvětlitelně zmizela. Hned týden po propuštění z nemocnice jsem šla na svou první lekci jógy k Daliboru Štědroňskému. Moje tělo bylo velmi zatuhlé, neohebné a v křeči. Když se na tohle období dívám zpětně z pohledu toho, co vím, nebyla jsem vlastně nemocná, ale mé tělo bylo úplně bez energie. Na jógu jsem začala chodit pravidelně jednou týdně, pak dvakrát týdně až nakonec třikrát týdně.

Zjistila jsem, že mi to dělá velmi dobře a začala jsem ve svém životě józe dávat přednost před vernisážemi a popíjením s kamarády.

V životě jsem však stále nebyla spokojená, často jsem měla špatnou náladu, zlobila jsem se na svět kolem sebe, trápily mě obavy a strach se projevit. Tvořila jsem tehdy hodně temné věci, byla to pro mě taková terapie.

Při cvičení jógy jsem začala poznávat zajímavé lidi, kteří můj život obohacovali. A pak do mého života vstoupil Zdeněk Ordelt, který do Čech přivezl šamany z Mexika, Xolotla a Temoka. Pravidelně jsem chodila do sauny a snila jsem o tom zažít pravou indiánskou potní chýši.

Nejprve mi připadalo legrační, jak uctívají živly a i lidé okolo mi přišli blázniví.

Ale když mě požádali, abych natrhala květiny na oltář, něco se ve mně změnilo. A strávila jsem s nimi dva intenzivní měsíce života.

Jako umělkyně jsem vždy vnímala život více srdcem, ne myslí. A tato doba byla hodně lítací, nechápala jsem realitu, probíhaly ve mně různé vnitřní procesy. Teď zpětně chápu, že to bylo hodně očistné období, které mě zbavovalo programů ze starého života a měnilo můj pohled na svět.

Pak jsem potkala českou šamanku, Marii Madeiru, pro mě velmi zásadní ženu. Pomohla mi vrátit se zpátky do reality, integrovat mé zážitky, začít znovu pracovat, uzemnit se. Pomalu jsem se začala vyhýbat místům a lidem, se kterými mi nebylo dobře. Bylo to období vnitřní transformace a osamocení, které trvalo asi 7 let.

Ne že bych neměla přátele, ale trávila jsem v samotě hodně času, vlastně většinu dne.

Potřebovala jsem být sama, protipól toho, co jsem doposud žila. Pomalu jsem se znovu učila žít ve společnosti. Pomalu a po krůčcích. Učila jsem se jemnosti.

Pravidelně jsem praktikovala védské meditace Tima Mitchella a Terezy Cíchové. Dva roky, dvacet minut ráno a večer. To bylo pro mě zásadní, protože se hodně mých životních témat a strachů touto technikou vyřešilo. Všem ji doporučuju, protože je jemná a nenásilná a v jejím klidu se spousta věcí vyčistí sama.

V mém příběhu je i hodně důležitá vůle. Mám silnou vůli a přes všechny problémy jsem celý život tvořila. I v temných dobách pro mě tvoření znamenalo seberealizaci a toužila jsem dělat oblečení. Důležitá je vůle nepřestat.

Dělat věci krůček za krůčkem, ale nevzdávat se.

Dokonce Marie mi jednou řekla větu – není Láska hory přenáší, ale Vůle hory přenáší. Až zpětně té větě rozumím. Marie a hlavně tvoření mě dostaly zpátky do normálního života.

V té době jsem vůbec neměla peníze. Ale svoboda byla pro mě důležitější, než jistota peněz, kterou měli moji vrstevníci. A když jsem byla finančně úplně na dně, naučila jsem se, že vesmír se o mě postará. Brala jsem jídlo a oblečení na ulici, někdy mě obdarovali lidé, úplně neznámí.

Když člověk v srdci dá důvěru Vesmíru, tak se pak věci dějí.

Vždy jsem se najedla, vyspala a měla v životě zábavu. Teď zpětně nechápu, jak jsem dokázala neztratit víru. Ale když jsem to dokázala já, vím, že tohle dokáže každý.

Moc hezké bylo, když jsem kamarádce hlídala na měsíc psa. Tenkrát jsem šla na sezení k Marii a ona mi řekla – popros ho, ať ti ukáže tajemství světa. A já s ním šla do světa a řekla – Bruno, ukaž mi všechna tajemství a krásy světa. Se psem musíš chodit několikrát denně ven, do parku, do lesa. Dá ti rytmus, který jsem předtím neměla.

Díky psům jsem se dostala zpátky k přírodě, od které jsem byla odpojená. A pak jsem si pořídila Omniho, a to je můj velký učitel.

Pak jsem potkala Renatu Sahani a pánevní dno. Tam jsem objevila zákoutí ženské stránky ještě do větší hloubky a jemnosti. Začala jsem být víc v přírodě a sledovat její cykly. Propojilo mě to i s mou pánví a ženstvím. Žena má hledat poklady a své vnitřní vedení ve své pánvi.

Říká se, že v pánvi máme celý svůj vesmír a všechny hvězdy.

Vždy jsem ráda četla, dočíst knihu pro mě mnohdy bylo důležitější, než jít do práce. Díky svobodě, kterou jsem si pracovně vytvořila, jsem si to mohla dovolit.

Důležitá pro mě byla kniha Anastázie, přečetla jsem naráz a v ten pravý moment všech 10 dílů. Ukazuje svůj vztah k přírodě a k rostlinám, které člověk pěstuje. Popisuje, jak kvete to, čemu dáváme pozornost, zelenině, květům, stromům, zvířatům. To vše bylo pro mě blízké a byla jsem ráda, že to někdo taky vnímá.

Cítila jsem to někde v hloubce a pak jsem o dvou zahrádku začala více pečovat. Vrátila jsem se zpět k cestě mých předků, od které jsem se odchýlila. Mí rodiče i prarodiče byli zemědělci. Z každé kytky, když rozkvete, mám radost. Anastázie také popisuje svou vizi pro společnost, rodinné statky a funkčnost rodiny. Vysvětluje, proč jsou dnešní vztahy tak problematické, vztahy k porodům, k dětem. Tam jsem pochopila, jak už nechci hledat potenciální partnery na barech – prostředí, které je tak odlišné od reálného života.

Díky tomu jsem si začala přát muže, který se pohybuje v mé vlastní realitě.

Muži o mě měli vždy zájem, ale pokaždé byli z jiné reality a nedokázala jsem si s nimi představit hluboký partnerský vztah nebo rodinu. Pořád mě to táhlo do lesní školy Země, dostala jsem i zprávu shora, že tam na mě čeká můj budoucí partner. Když jsem tam jednou opravdu přišla, byli tam zrovna jen kluci, se kterými jsem kdysi něco měla. Věděla jsem, že tohle už není pro mě a byla jsem zklamaná.

Každé ráno jsem chodila koupat se do studánky. A pak jsem náhodou u lesní zoo potkala JEHO, Tomáše. Byl tam s dětmi z lesní školky na exkurzi a krmili jeleny. Vnutila jsem se jim, že půjdu krmit jeleny s nimi. A tři dny nato jsem ho potkala znovu v kavárně v centru Prahy. Přišel tam z kamarády z vernisáže, na kterou jsem taky byla pozvaná, a sedli si vedle nás. Vždyť my se známe – řekla jsem mu a začali jsme si povídat. Postupně všichni odešli a my si povídali dál. A povídáme si doteď.

Nejdůležitější na mém příběhu je to, že jsem přestala chtít pořád naplňovat své představy o životě.

Přiznala jsem si, že realita může být úplně jiná, než iluze, které o ní vytváří moje mysl.

Lidé se nesmí nechat zmást tím, že ten pravý vypadá ve skutečnosti úplně jinak, než v představách. Pochopila jsem, co to znamená mít mužskou a ženskou část v harmonii sama v sobě, i ve vztahu. A jak ji společně s Tomášem můžeme tvořit a vzájemně se doplňovat. Oba dva jsme díky vztahu prošli velkými zkouškami a proměnami svých nejniternějších zranitelností a pochybností.

Pochopila jsem, že muži, i když se tváří jako největší drsňáci, skrývají uvnitř spoustu jemnosti a citlivosti, i když to na nich není vidět jako na nás, ženách. A to je možná na nich to nejcennější.

A pak jsme se vzali.

Po svatbě zažívám vlastně největší svobodu ve svém životě. Díky novému ateliéru, Tomášovi i našim rodinám. Je to vážně nádhera. Nikdy mě nenapadlo, jak se svoboda pro mě důležitá. Svoboda, volnost, lehkost, jemnost, kterou zažívám v tvoření i v životě. Stala se normálním stavem bytí. A tohle přeju úplně všem a vím, že to ostatní také dokážou, když jen budou chtít.

To, jaký mám teď život, je výsledek nejen velké vůle a každodenní práce, ale také velké jemnosti a volného plynutí. Dovolit si být jemná sama k sobě, ke slovům, vztahům, vibracím, hudbě. Je krásné být jemná a dovolit si to, i když dnešní svět žádá opak.

 

Jana King Kochánková

 

O Janě
Jana King Kochánková, alias KOKO spojuje volnou uměleckou tvorbu s módním návrhářstvím a řemeslem. Miluje sítotisk, kterým přenáší své kresby a vize na látku, kterou pak zpracovává dle vlastních střihů. KOKO fashion zastupuje pestrou škálu modelů od elegantních přes extravagantní, večerní až po sportovní oblečení jako legíny, vhodné zejména pro cvičení jogy.

Služby: 
Lekce jógy. Ekologická, etická a lokální KOKO fashion.

 

Předchozí článek Další článek
%d blogerům se to líbí: